Povídky a úvahy - Pro doušek odporného piva

Co vás zajímá nejvíce

Historie světa (25) Místopis (29) Povídky (45) Hrdinové (21) Systém VAH (12) Bestiář (35) Nové rasy (28) Náboženství (14) Doplňky (7) Larpy a jiné aktivity (14)

Celkem hlasů: 230

Kniha návštěv

Pro doušek odporného pivaNa černém trhu pod Věží ve Městě vyhnanců můžete najít mnoho zajímavých věcí. Mimo jiné i výbavu leckterého hrdiny, který si vybral špatné místo k odpočinku. A kam jinam po vydařeném obchodu zajít, než do hostince U Chrobáka, nebo jak říkají místní, do pajzlu U Hovnivála, na doušek odporného piva? Tam se totiž pořád něco děje ...

Pro doušek odporného piva

Obrovskou podzemní místnost osvětlovaly lucerny připevněné na masivních podpěrných sloupech. Prostor pod Věží byl plný lidí. Vždy tu bylo plno lidí. Ze všech stran se valil křik a dohadování o cenách. Tady jste mohli koupit nebo prodat asi všechno, od drog, přes mistrovsky kované meče až po svojí babičku. Mezi vyhnanci bylo možné téměř všechno.Maren prošel kolem zjevně naprosto zfetovaného elfího mladíka a jen tak mimochodem sebral měšec co se mu až provokativně houpal u pasu. Bylo v něm jen pár stříbrných mincí, ale síla zvyku je síla zvyku. To, co teď nesl ve vaku přes rameno mělo daleko větší hodnotu. Konečně splatí svůj dluh klanu a bude moci dále žít v relativním klidu. Šel rychle, aby se vyhnul zlodějům, jako byl on sám. Málokdo si troufne vybírat někomu kapsy v poklusu. Maren mířil do hostince U Chrobáka, kterému se všeobecně říkalo pajzl U Hovnivála. Majiteli to nevadilo, ale na vývěsním štítu, který prý ukradl kdesi v Thorii stálo U Chrobáka a hostinec prý zní vznešeněji, než pajzl. Potřeboval zapít vítězství a také dohodnout kšeft. U dveří stál postarší trpaslík, opíral se o obrovské kladivo a lil do sebe pivo z korbele o nejméně dvojnásobné velikosti, než bylo obvyklé. Když uviděl Marena, zhluboka si krkl a opatrně postavil prázdný korbel na cihlu vystupující ze zdi.
"Vítám tě, prcku," prohodil směrem k Marenovi a jeho vousy slepené zaschlým pivem se zavlnily, což mělo patrně znamenat široký úsměv.
"Taky tě zdravím, Bergasi," pokynul mu na pozdrav zloděj.
"Tak co? Máš to?"
"Jasně, přece sis nemyslel, že to nedokážu," urazil se na oko Maren.
"Tak to gratuluju. Vítej zpátky do rodiny. Skočím pro šéfa, vrátíme se asi za hodinu, tak se zatím moc neopij," zasmál se trpaslík, sebral kladivo a vyrazil přes tržiště. Brzy se ztratil mezi lidmi. Maren se otočil zpět a chytil za zápěstí malého hobita, který mu právě strčil ruku do kapsy. Hobit vykřikl a pokusil se vytrhnout, ale Maren jen prudce trhl jeho rukou do strany. Ozvalo se lehké křupnutí a další, mnohem hlasitější výkřik. Hobit se konečně vysmekl a se zlomenou rukou vzal nohy na ramena. Ten si nějaký ten týden dá pokoj, ušklíbl se Maren pro sebe a vešel do hospody.

V pajzlu U Hovnivála se člověk nenudil. Maren vyrazil kolem stěny, aby se vyhnul většině poletujících předmětů, a zamířil ke stolu, který stál v rohu. Sehnul se a vržená lahev se roztříštila o stěnu nad ním. Nějaký barbar právě zvedl za vousy do vzduchu trpaslíka a dostal pořádný kopanec okovanou botou přímo do obličeje. Maren překročil bezvládné tělo muže, kterému z nosu prýštila krev a pokračoval. U Hovnivála jste se opravdu nikdy nenudili.
Konečně se posadil ke stolu a mávl rukou na hostinského. Obtloustlý muž mu odpověděl kývnutím a za chvíli už pozoruhodně obratně kličkoval mezi rváči s korbelem ruce.
"Tak na co piješ dnes?" prohodil, když položil pivo na stůl.
"Na vítězství. Máš tu celkem veselo, co?"
"Jo, jde to."
"Můžu mít dotaz?"
"Beze všeho."
"Z čeho platíš opravy?"
"Z vyražených zlatých zubů. Promiň, mám další zákazníky," řekl hostinský a vyrazil zpátky skrz bitevní vřavu. Maren se napil piva a povzdechl si. Chutnalo, jako bahno smíchané s kdoví čím, ale co čekat v bažině. Už aby byl zase pryč. Zvedl ze země vak a vytáhl dlouhý předmět zabalený v kusu látky. Z nevzhledných hadrů vykoukl jílec zbraně omotaný černou kůží a zdobený stříbrem. Sinthrijský scimitar. To byla trefa. Těchhle zbraní bylo na světě dost málo. Zbraň, která trhá tělo i duši jedním sekem ?
"Můžu přisednout?" ozvalo se mu náhle za zády. Rychle skryl jílec scimitar zpět do látky a otočil se. Za ním stála mladá žena s pohárem v ruce.
"Omlouvám se, ale zdá se, že tohle je jediný volný stůl," řekla a ukázala na chumel rváčů.
"Samozřejmě," odpověděl zmateně Maren a dodal, "Ale asi za hodinu tu budu mít jednání."
"To už budu pryč," usmála se dívka. Byla nápadně hezká, vůbec se nehodila do místního prostředí. Dlouhé tmavé vlasy a jemné rysy ukazovaly na to, že mezi jejími předky byl někdo elfí rasy. Posadila se naproti Marenovi a napila se.
"Jsem Aeraine a vy?" zeptala se a usmála se.
"Maren," řekl zloděj, a trochu se uvolnil.
"Kde jsi přišel k té zbrani?" zeptala se jen tak mimochodem a napila se z poháru.
"K jaké zbrani?"
"Nedělej, že nevíš, o čem mluvím," řekla a trochu se zamračila, "Ten meč, co jsi si prohlížel, když jsem přišla."
"Aha, ten ... no, to je dlouhá historie," pokusil se Maren téma zamluvit.
"To zní jako příběh. Víš co? Já miluji příběhy," řekla a mrkla na něj.
"Víš, nevypadáš, jako děvka," prohodil zloděj.
"Taky nejsem," zasmála se dívka, "A ty nevypadáš, jako dobrodruh."
"Možná, že nevypadám, ale vlastně tak trochu jsem."
"Dobře, budu hádat. Byl to meč nějakého zloducha, kterého jsi přemohl."
"No, dá se to tak říci. Patřil jednomu ... černému rytíři."
"A ty jsi ho přemohl sám? Slyšela jsem, že dobrodruzi raději pracují ve skupinách."
"Jo, to jo. Byli se mnou ještě další dva dobrodruzi. Darin a Salorn. Darin byl čaroděj a Salorn ... Salorn byl hraničář. Ale bohužel jsem ten souboj přežil jen já. To víš, riziko povolání. No zkrátka jsem takhle cestoval se svými druhy a dorazili jsme do městečka. Čert ví jak se jmenovalo. Bylo to někde v Astalonii, tuším. Rozhodli jsme se tam přenocovat, než se zase vydáme na cestu. Ale v noci městečko přepadla obrovská horda příšer. Hlavně nemrtví a různé obludy. No, jak říkám, přepadli městečko a začali všechny zabíjet. Lidi utíkali a snažili se zachránit, ale těch příšer bylo moc. Tak jsme vyšli před hostinec, kde jsme bydleli a řekli všem, aby se zabarikádovali uvnitř. Když zavřeli dveře, tasil jsem meč a vyrazil proti těm hordám. Darin začal kouzlit a jedním bleskem usmažil tři démony naráz. Salorn vytáhl luk a střílel jeden šíp za druhým. Byli tak překvapení, že jsme jich polovinu zabili ještě, než se stačili vzpamatovat. S mečem já to umím. Čtyři hlavy jedním sekem. Jenže jak říkám, pobili jsme jich jen polovinu a ta druhá polovina na nás potom zaútočila. Když jsem dva zabil, najednou tam stáli čtyři. Dotírali na nás, takže Salorn musel tasit šavli, aby se mohl také bránit a Darin mohl sotva kouzlit, když na něj šlo pět ghúlů. Ale vysekal jsem ho z toho. Doslova. Byla to řež. Ale nakonec jsme je porazili a zahnali."
Maren udělal přestávku a napil se. Až ho překvapilo, jak se rozpovídal, ale odkašlal si a pokračoval.
"Lidi nám samozřejmě děkovali, provolávali nám slávu a takové nesmysly, ale my jsme věděli, že ještě nemáme vyhráno. Takový útok není jen tak. Nakonec se nám podařilo vypáčit z několika místních, že někde ve skalách za městem je stará jeskyně. Hned nás napadlo, že to bude ono a také, že ano. Vypravili jsme se ho hor a s pomocí jednoho z těch lidí našli tu jeskyni. Ukázal nám jí a hned vzal do zaječích. Tihle lidé jsou všichni stejní. Tak jsem tasil meč, Darin rozsvítil lucernu a vešli jsme dovnitř. Byla tam všude tma a bez světla bychom si neviděli ni na špičku nosu. Procházeli jsme kamenným bludištěm a slyšeli jsme všude kolem šouravé kroky. Byly tam taky všude pasti. Padající balvany a podobně. Asi po půl hodině jsme došli do místnosti, kde byla hromada kostí. A jak jsme vešli, ta hromada vstala a zaútočila na nás. Vypadalo to jako drak, nebo co. Kdysi jsem draky lovil, ale tohle byla hrozná bestie. Dostala Salorna. Šel jsem na ní zprava a on zleva, zatímco Darin kouzlil. A ve chvíli, kdy jsem zaútočil, chňapla po něm. Neměl šanci. A já mu nemohl nijak pomoct. Chudák. Ale jak jsem řekl, nakonec jsme tu obludu udolali."
Zloděj zakašlal a udělal další přestávku na pití. Korbel už byl téměř prázdný a dívka naproti němu zaujatě poslouchala ty nesmysly, které sypal z rukávu. Paráda. Chvíli přemýšlel o nějaké další efektní scéně. Po chvilce zakašlal a začal znovu vyprávět.
"No a jak jsme šli, přepadli nás další obludy. Asi nějací ďáblové, v tomhle se moc nevyznám. V té úzké chodbě to bylo v pořádku, tam na mě mohli nejvíce dva najednou, ale jak jsme postupovali, vyšli jsme z chodby do místnosti. Tam stál na hromadě lebek trůn a na něm obrovský muž v černém brnění. Pozabíjeli jsme poslední démony a zaútočili na něj. Byl to strašný boj. Něco takového jsem ještě nezažil. Ten parchant měl výdrž jako drak a navíc uměl kouzlit. Bojoval jsem s ním, uhýbal jeho útokům a on nejenže vydržel každý můj útok, ale ještě k tomu odrážel Darinova, jako by se nechumelilo. A pak, v jednu chvíli vykřikl několik slov a Darina na místě zabil. Netuším, co to bylo za kouzlo, prostě Darin najednou zemřel. To mě hrozně rozčílilo. Jak kouzlil, dostal jsem se mu za záda a chtěl jsem ho probodnout. Ale můj meč jen sklouznul po jeho zbroji. Příšerně se zasmál a já věděl, že jde do tuhého."
Poslední doušek piva proklouznul Marenovým hrdlem a prázdný korbel těžce dopadl na stůl. Zloděj silně zakašlal.
"No ... a pak jsem s ním ... bojoval dál. Trvalo to ... hodně dlouho. Ale nakonec ... srazil jsem ho ... na kolena ... a jedním sekem, jsem mu ... oddělil hlavu ... od těla."
Něco nebylo v pořádku. Maren znovu zakašlal a na jazyku ucítil pachuť krve.
"A žil jsi šťastně, až do své smrti," usmála se Aeraine. Její úsměv však už nebyl milý.
"Co to ..." vydechl Maren a rozkašlal se. Stůl před ním zasáhla sprška krve.
"Víš Marene, řeknu ti také jeden příběh," pronesla Aeraine a napila se ze svého poháru, "Byl jednou jeden zloděj. A ten zloděj si myslel, že je tak dobrý, že může všechno na světě. Ale jednou udělal chybu. Ukradl vzácnou zbraň někomu, kdo se rozhodl, že to tak nenechá. Víš, co se tomu zloději stalo?"
Maren znovu zakašlal, ale krev již tekla téměř proudem. Aeraine vstala, vytáhla z jeho vaku scimitar a připnula si ho k opasku. Naklonila se k jeho uchu a zašeptala:
"Řekla bych ti, že by sis měl příště dávat pozor na to, koho okrádáš, ale myslím, že tahle rada už ti k ničemu nebude."

Několik mincí dopadlo na stůl vedle bezvládně ležícího zloděje. Zatímco hostincem zněly zvuky tříštícího se nádobí a rozbíjeného nábytku, ve kterých zanikal praskot lámaných kostí, oblékla si postava v rohu černý plášť s kápí a hodila si na záda luk. Nikdo si nepamatoval, že by viděl někoho odcházet.

V pajzlu U Hovnivála, jste se nikdy nenudili ...

Diskuse pro článek Pro doušek odporného piva:

2. Honza
31.03.2012 [21:55]

Jeden z nejlepších příběhů, skvělá práce!

13.08.2009 [20:24]

tenhle příběh se mě líbý chválim autora

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile01.gif./] [.smile09.gif./] [.smile08.gif./] [.smile02.gif./] [.smile10.gif./] [.smile07.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile05.gif./] [.smile06.gif./]
Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?

Souboj


TOPlist





Add to Google








Taria
Dračí Doupě 2