Povídky a úvahy - Herní evoluce

Co vás zajímá nejvíce

Historie světa (25) Místopis (29) Povídky (45) Hrdinové (21) Systém VAH (12) Bestiář (33) Nové rasy (28) Náboženství (14) Doplňky (7) Larpy a jiné aktivity (14)

Celkem hlasů: 228

Kniha návštěv

Malá úvaha o tom, jak jsem se dostal k hrám na hrdiny ... a jak hry na hrdiny dostaly mě ...

Herní evoluce

Ať už hrajeme Dungeons and Dragons, Dračí doupě, nebo třeba GURPS, každý s hrami na hrdiny nějak začínal. Zpočátku to často byly na koleni slepené systémy, které někdo odkoukal z počítačových her, gamebooků a podobně (když jsem začínal já, jediná počítačová hra, kterou jsem znal, bylo super mario běžící na systému MS dos). Nevyvážené a zmatené mechaniky však příliš nepřekážely, nakonec - podporovalo to fantazii. Člověk si mohl vymyslet naprosto cokoli, přidal nějaký obskurní hod, který DM (PJ, ST, vyberte si, čemu rozumíte, já budu používat termín DM) stejně zfixloval, aby postavu okamžitě nezabil, nebo aby z toho nevyšla totální blbost a bylo o zábavu postaráno.
Vzpomínám, že jsme našemu DM říkali Vypravěč. Velmi dobře to popisovalo jeho úlohu ve hře. On vyprávěl, my jsme dělali blbosti. Většinou hra probíhala tak, že se tlupa pochybných individuí prostě potloukala po světě, zabíjela, na co přišla, a zkoušela, co všechno si může dovolit. Žádný příběh, žádná logika. Většina úkolů vypadala přibližně jako: "Běž tam a zabij toho." Tlupa se sebrala, sejmula nějakého nešťastníka a šla propít odměnu do hospody, případně se někteří exoti trhli do bordelu. Nepotřebovali jsme peníze, protože mechaniky jídla a podobně nikdo neřešil a nebyl důvod šetřit na lepší zbraně a jakoukoli výbavu, protože to stejně k ničemu nebylo. Čas od času nám náš Vypravěč řekl, že "postoupíme na další úroveň" a přihodil nám nějakou novou schopnost a pár životů k tomu. Většinou nám však jedna postava nevydržela o mnoho déle, než několik dní. Rasa a povolání (pokud se na něco jako povolání vůbec hrálo) byly spíše kosmetické záležitosti. Jedno z mých prvních povolání byl "chovatel" (nebo tak nějak). Vždycky jsem měl nějakou monstrózní obludu, kterou jsem poslal do boje a zatímco se moje postava šťourala v nose, příšera masakrovala všechno okolo. Také jsem rád hrál trpaslíky, i když netuším proč. Hry byly poměrně jednotvárné a spoustu lidí to docela brzy přestalo bavit, ale mně se to celkem zalíbilo.
A pak přišla dlouhá řada dungeoncrawlů. Někdo objevil skutečná pravidla pro hru na hrdiny - dračí doupě. Konečně systém, který nebyl náhodně zmatený a navíc dával nějaký prostor pro budování postavy. Hry vypadaly tak, že se sešla parta pobudů a šla neznámo proč do nějaké jeskyně plné příšer. Našli jsme poklad, ale tentokrát jsme už všechno nepropili. Ne, tentokrát už jsme věděli, že do jeskyně potřebujeme světlo, takže jsme nakoupili louče. Také jsme přišli o lano, když jsme utíkali před drakem, takže bude třeba koupit nové. A protože jsme v poslední jeskyni strávili několik dní, bude to chtít něco jídla a vody. Také by se možná hodila nějaká lepší zbraň. A na chlast a děvky už najednou nějak nebylo. O zábavu jsme ale nepřišli. Prakticky za každým kamenem byl vchod do další jeskyně. Vážně. V podstatě byl celý svět tvořený jen jeskyněmi, alespoň tak to vnímaly naše postavy. Bylo to tradiční munchkinovské hraní. Více, více, více. Větší zbraň, pevnější zbroj, zabíjet větší potvory, ukrást více zlata na ještě větší zbraň ... a tak dál.
Pak jsem se dostal na střední školu a najednou jsem byl bez lidí, kteří by se mnou hráli. Ale dlouho to tak nezůstalo, protože i tady se někdo našel. A měl jsem celkem štěstí, protože s nimi hraji dodnes. Stejně to ale zpočátku byl pořád starý dungeoncrawl. Postavy šly spolu, protože to byly hráčské postavy a šly do jeskyně, protože neměly nic lepšího na práci. Jen svět mimo podzemí se změnil. Najednou už to nebyla jen přestupní stanice k další jeskyni, ale normální místo, kde byli i jiní lidé, než obchodníci se zbraněmi, stráže, krčmáři a děvky. Později jsme do jeskyně chodili i z nějakého důvodu. Úkoly najednou dávaly smysl i v širším měřítku. Postupem času jsme pod zemí trávili stále méně a méně času a začali objevovat svět na povrchu. A to bylo fajn, i kdyby jen proto, že klesla spotřeba loučí. Na povrchu to pochopitelně přestalo být tolik o boji a musela nastoupit i trocha diplomacie. Většinou bylo výhodnější se dohodnout. A to byla příležitost pro skutečné hraní postavy.
Tak jsme se dostali až k roleplayingu, tedy hraní rolí. Postavy přestaly být soustavou čísel na papíře mlátící soustavy čísel potvor a začaly mít své vlastní emoce a touhy. Už nedělaly to, co chtěl hráč, ale to, co chtěly ony samy. Jednotlivé příběhy, které prožívaly, se spojovaly v tažení. Svět měl konečně smysl. Tou dobou už jsme jen kroutili hlavou nad tím, jak někoho může bavit prolézat podzemí a vraždit skřety. V době, kdy toto píšu, si už neumím moc představit déle trvající hru, před kterou si nepromyslím charakter postavy a nesepíšu alespoň zevrubnou historii (často je to spíše na několik stran). Samotná tvorba postavy se tak stává polovinou zábavy.
Asi před dvěma roky jsem se na vysoké škole setkal s několika lidmi, kteří si chtěli zahrát něco, čemu honosně říkali dračí doupě. Přidal jsem se k nim, protože jsem tou dobou neměl s kým hrát a začínal jsem mít absťák. Bohužel jsem velmi rychle zjistil, že zatímco já "evolvoval" do roleplayera, zmínění jedinci zůstali někde na mnou popisované první fázi. Pravidla splácaná na koleně připomínající Might & Magic VIII, nebo něco podobného, disfunkční svět, nelogické úkoly, schizofrenní cizí postavy, krvežíznivý DM posílající nás proti hordám mnohem silnějších protivníků, následné retardované "respawny" a hlavně parta potrhlíků, kteří hráli jen proto, aby zkusili, co všechno svět snese. Jeden hráč nechal svého válečníka, aby se opil a naprosto úmyslně pozvracel mého klerika, načež jsem mu pochopitelně rozbil kebuli palcátem a zlomil pazouru, když se chtěl prát. Nikdy nezapomenu na pohled, který mi věnoval. Prostě nechápal, co dělám. Vydržel jsem to dvě sezení, na více jsem prostě neměl. Nechápal jsem jejich styl hry a oni můj. Byly to zkrátka dva různé světy. Teď s odstupem času mi to připadá poměrně zajímavé, ale tenkrát to taková legrace nebyla.
Podobně jsem se nedávno bavil s mladším bratrem, který na škole hraje podle systému "Hrdinové fantasy" a hrozně si stěžoval na to, jací jsou jeho hráči munchkini. Nejspíš je to tím, že on se mnou už prvními dvěma fázemi "herní evoluce" prošel a teď zdárně aspiruje na další, zatímco jeho přátelé nejspíš mnoho zkušeností s hrami na hrdiny nemají.
Současné herní systémy mnohem více staví na roleplayingu, než kdysi, navíc je dnes na výběr z poměrně pestré škály produktů. Na vývoj hráče ovšem podle všeho negativně působí přemíra počítačových her. Nejen, že jim mnoho z potencionálních zájemců o hry na hrdiny dá přednost (když je být na ksichtknize lepší, než jít do hospody, je pochopitelně worldofwarcraft lepší, než nějaké dračí doupě). Single player RPG jsou ještě poměrně dobré, protože většinou mají alespoň logický příběh a náznak nějaké role. Je to spíše současný boom MMORPG, které se v podstatě vrací do éry dungeoncrawlů. Postavy jsou spolu, protože jsou to hráčské postavy a jdou do jeskyně, protože nemají co jiného na práci ...

Diskuse pro článek Herní evoluce:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.smile01.gif./] [.smile09.gif./] [.smile08.gif./] [.smile02.gif./] [.smile10.gif./] [.smile07.gif./] [.smile04.gif./] [.smile03.gif./] [.smile05.gif./] [.smile06.gif./]
Uživatel:
Heslo:
Nemáte účet?

Souboj


TOPlist





Add to Google








Taria
Dračí Doupě 2